O kom že to mluvíme? Je to psycholog narozen v roce 1902, který zastupuje humanistickou psychologii společně s Abrahamem Maslowem, známým díky pyramidě potřeb.
Svou teorii vyvinul při práce s duševně narušenými lidmi. Konkrétně ho zaujalo to, čemu on říkal vrozená tendence člověka k pohybu směrem k růstu znalosti a pozitivní změně. Dostáváme se tedy k nejdůležitějšímu pojmu této teorie a to seberealizace, která je hlavní motivační síla a hýbe s člověkem.
Je to tendence k uplatnění sama sebe a svého potenciálu. To vede k jeho metodě terapie zaměřené na klienta. Jak že to může fungovat? Rogers se například vymezil proti používání slova pacient a striktně užíval slovo klient. Tvrdil, že klient je sám schopen rozhodnout o svém životě a budoucímu postupu a psycholog působí jen jako rezonanční deska.
Dalším důležitým pojmem je sebepojetí. Co to je? Už když rozpitváme slovo je jasně vidět, že jde o to, jak se vnímáme. Tedy jsou mé schopnosti a přednosti, a naopak co jsou mé nedostatky. Také to ovlivňuje samotné chování.
Podle Rogerse klient hodnotí situace podle toho, jak se vnímá. Lidé se chtějí chovat tak, jaký je jejich sebeobraz. Chování či jednání, které neodpovídají tomto pojetí je neakceptováno a dochází k vytěsnění.
Také máme samozřejmě představu svého ideálního já. A naše spokojenost se pohybuje podle toho, v jaké blízkosti je ideální já a reálné já. Tento vztah může být také předmětem nespokojenosti a až vést k úzkostem.
Posledním bodem jeho psychologie je tzn. Nepodmíněné pozitivní hodnocení.
To probíhá už v dětství a funguje na myšlence, že klient v dospělosti funguje lépe když jsou v dětství pozitivně ohodnoceny za jejich pocity, postoje a chování, i když nemusí spadat do škatulky perfektní. Když je dítě odměněno jen za “perfektní” výkony může se u něj rozvinout negativní a pokřivené sebepojetí.